Na otázku: "Co vidíš?" odpoví lidé, že koně. Já ale odpovím: "Celý svůj život!"

Březen 2014

Cesta ke koním III.

22. března 2014 v 23:16 | Konici-123 |  Komixy s koňmi

Cesta ke koním

Část třetí: Pokračování
Zdroj gif a obrázků: Weheartit.com (vše je pouze orientační - do příběhu úplně nezapadá)

Když mě konečně pustili z nemocnice, měla už moje matka dávno připravené rekonvalescenční metody, které mě měly údajně zvednout náladu a pomoci se posunout dál. Pokud jsem dokázala vypustit pravidelné cvičení kvůli očím a docházku na kontroly k doktorovi, byla zcela nejhorší kapitola o návratu do normálního života. Tenkrát byste asi neřekli, že šestileté holce se zhroutí svět - no co? Tak neuvidí na jedno oko, to je toho! Víte kolik lidí je na tom hůř?! Vnímala jsem to ale daleko negativněji, než by kdokoli dokázal soudit, a že si to živě pamatuji! Po fyzické stránce bylo všechno v pořádku, s tou psychickou to ale už nešlo tak dobře... Pomalu každou noc jsem se budila výkřikem, každou noc se mi zdál ten samý sen o tom jak padám a umírám, každou noc jsem se doprošovala matky, aby mě nechala spát u sebe v ložnici, už jsem ztrácela přehled o tom, kdo vlastně jsem..

Little cutie

Samosebou o mě měla strach, takže aby toho nebylo málo, následoval i psycholog, který z nějakého nepochopitelného důvodu doporučil, vrátit se na místo nehody. Vrátit mě do časů, kdy jsem ještě byla v pořádku a vesele pobíhala kolem ohrady s koňmi.

"

Asi vám již došlo, že jsem byla zásadně proti. Odmítala jsem tam byť jen vkročit, natož se na nějakého koně podívat. Předváděla jsem hysterické scény a válela se po zemi, jen abych dosáhla svého. Ale matka si usmyslela, že tam prostě půjdu.
Jednou ráno mě tudíž úplně bezeslova, ospalou a neučesanou, ubrečenou a deprimovanou vzala a odvezla. Absolutně jsem netušila kam jedeme a vlastně mi to bylo jedno. Navíc jsem měla zavázané oči šátkem, nejspíš, kdyby mě náhodou napadlo protestovat - stejně jsem na jedno oko ale vůbec neviděla. Jenomže co nelze vidět očima, zvládne člověk vnímat smysly. A ano, jako první jsem to ucítila.

Sem comentários, a imagem já diz tudo 😍🏇

Když se denodenně vracíte na stejné místo, je prakticky nemožné splést si ten zápach s něčím jiným. Jednoznačně jsem věděla kde jsme, jenže než jsem stačila cokoli udělat, už mě mamka zase táhla někam jinam. Nejdříve mě vyndala z auta a pak prostě odvedla do stájí. Nemohla jsem začít ječet, tuhle blbost už bych v životě neudělala, tím pádem jsem byla v pasti. Byla jsem malá ale toho stresu na mě bylo vážně příliš.

stop this shit | via Facebook